Spřízněná duše pro sdílení dobrodružství

Partnerské svazky mohou mít nejrůznější podoby. Tradiční pár sdílí společný domov, podílí se na chodu domácnosti i finančním zajištění. Nicméně, setkáváme se i s formou nazývanou "mingle". Tito jedinci se pravidelně scházejí, prožívají lásku, užívají si společné aktivity, jako jsou zábava, sport, a mají společné přátele. Dělají vše, co se očekává od klasického vztahu, ale nesdílí společné bydlení, každý má svou vlastní domácnost.

Cesta mingle životem je oblíbená u svobodných i rozvedených, a ani ti, kteří jsou v manželském svazku, nejsou výjimkou. Zmíněné označení vychází z anglické fráze "married, but single," což v překladu znamená "sezdaní, ale každý zvlášť". Jaké jsou přednosti a nevýhody takového soužití?

Mingle není pro všechny

Odpověď na tuto otázku se zdá být poměrně jednoduchá. Dospělý jedinec by měl znát své vztahové preference, a tudíž i vědět, proč se rozhodne pro takové nastavení. Toto rozhodnutí by mělo vycházet z osobních potřeb a očekávání.

Psycholožka a psychoterapeutka Alexandra Hrouzková zdůrazňuje: "Chcete-li si zachovat nezávislost, baví vás společenský život s přáteli, soustředíte se na sebe, popřípadě na rozvoj kariéry a zatím neplánujete rodinu, může mít mingle soužití mnoho výhod. Jste-li však někdo, kdo rád usíná s partnerem po boku, užívá si každodenní život sdílený s partnerem, a toužíte-li navíc po rodině, kde táta a máma žijí s dětmi pohromadě, bude pro vás mingle vztah představovat spíše nevýhody."

Kromě toho, nikde není dáno, že to, po čem jsme toužili v pětadvaceti, budeme preferovat i o pár let později. "Co od vztahu očekáváme, se mění v průběhu života vlivem okolností. A pak se často stává, že zatímco si někdo do třiceti užíval mingle styl života, po třicítce začne toužit po něčem hlubším, důvěrnějším, po častější přítomnosti partnera," dodává Hrouzková.

Rozvedení s dětmi na prvním místě

Moje bývalá švagrová Lucka měla trochu odlišný příběh. Krátce před třicítkou porodila dceru a žila spokojeným rodinným životem. Nicméně, její manželství s Radimem se po několika letech začalo rozpadat (zjistila jeho nevěru s kolegyní), a když bylo dceři pět let, podala žádost o rozvod.

Během dospívání malé Emmy zažila několik marných pokusů o fungující rodinu po boku nových partnerů. Poučená životem tvrdí: "Žena s dítětem musí mít štěstí, aby potkala někoho, kdo by miloval nejen ji, ale i závazky, které s sebou nese předchozí vztah."

Nakonec potkala rozvedeného Václava, který měl ve střídavé péči jedenáctiletého syna. "Vašek byl tak úžasný, že jsem o něj nechtěla přijít. Navrhla jsem mu, že budeme prozatím žít zvlášť a uvidíme." Uplynulo šest let a v jejich vztahu se nic nezměnilo. Měli nové zážitky, nové přátele, a jejich pouto bylo silnější než na začátku. Oba se shodli, že by je společné soužití mohlo připravit o hezké chvíle, a že jim to za to nestojí.

Tento příběh je typický pro velké procento mingles, jak uvádí Alexandra Hrouzková: "Setkávám se s páry ve středním věku, kdy jsou oba po rozvodu a mají již odrostlé děti. S novým partnerem volí mingle soužití, protože je pro mnohé z nich těžší si po letech manželského a rodinného života zvykat na nového partnera a sžívat se s ním v jedné domácnosti."

Psycholožka podotýká, že lidé v takové situaci jsou opatrní, a než by se sestěhovali, raději zkouší budovat vztah s tím, že si každý zachová svou domácnost.

A co děti?

Mně osobně toto nastavení nepřipadá zvláštní. Důvody, které mi uvedla švagrová Lucka, mají hlavu i patu. Již jsem se setkala s extrémnějšími případy, například život ve třech, nebo model "výměna manželek" bych si představit nedokázala. Nechť si každý zařídí svůj život tak, jak mu to vyhovuje, a dělá to, co mu zaručí štěstí.

Jediné, co mě u mingle párů zarazilo, byla výchova dětí. Jak může rodina fungovat, když rodiče bydlí odděleně? Je to vůbec možné? Vztahová koučka Lucie Mucalová mi popsala svoji zkušenost z praxe. Oslovili ji partneři, aby jim pomohla vést diskuzi o tom, jak bude vypadat jejich mingle vztah a jaká bude mít pravidla. Chtěli se ujistit, že situaci vnímají oba stejně a nedojde k mylnému porozumění.

"Ženě je čtyřicet a muž je o pětadvacet let starší. Když se poznali, byla to velká láska. Nemuseli si na sebe zvykat, protože měli mnoho společného. Jedno zásadní téma je ovšem dělilo - dítě. Ona chtěla alespoň dvě, on už dvě dospělé děti měl. Zde začal vznikat jejich mingle vztah. Vzali se, dohodli se, že děti mít budou, ale s podmínkou, kterou stanovil muž: budeme žít odděleně, setkávat se během společného času s dětmi, my dva se uvidíme, když budeme mít chuť na hezký den. Neměl sílu být u výchovy malého dítěte, potřeboval svůj prostor. Žena souhlasila a takto žijí dodnes. Dětem se oba hodně věnují, sami i dohromady. Nechybí jim společné dovolené, chvíle s přáteli, ale poté si jde každý do svého klidu."

Mucalová dodala, že trvalo nějaký čas, než si oba vytvořili pravidla a ujasnili si, jak bude jejich představa fungovat v reálném životě. Nyní jsou spokojení. Žena je šťastná, že má děti a muže, se kterým jí bylo vždy hezky. Muž ji do tohoto rozhodnutí nikdy nenutil a dal jí prostor. I když jejich okolí kroutí hlavou, nad tím už dávno mávli rukou.

Klid má svou cenu

Není nutné být mingle, abychom si dopřáli čas pro sebe. Moji rodiče spolu začali perfektně fungovat, když jsem odešla z domu. Otec postavil dům za městem, do kterého se má matka úplně nepřestěhovala. Drží si byt v centru, kde má zázemí zhruba čtyři dny v týdnu. Má na dosah zaměstnání, jógu a kamarádky. Můj táta si zase užívá klid při sledování fotbalu. A absenci vět typu: „Vezmi si talířek, ať nedrobíš. Nepij zase to pivo. Netop tolik v krbu." Nedávno jsem zaslechla tajnou konverzaci mezi ním a mým manželem. Zcela vážně mému choti vysvětloval, jak se věci mají. "Víš, my bychom ten byt v centru mohli pronajímat a měli třeba i šestnáct tisíc měsíčně navíc. Ale pro mě má ten klid fakt větší cenu." Musela jsem se v duchu smát. V tu chvíli mi slova, která vzešla z úst někoho, kdo celý život pracoval a penězi zbytečně neplýtval, přišla roztomilá.

Psycholožka Alexandra Hrouzková tvrdí: "Mingle soužití nemá přesná pravidla, jako třeba počet dní strávených spolu. Pokud jsou manželé zvyklí být občas od sebe, nemusí to být nutně mingle vztah. Existuje spousta manželství, kde se partneři často nevídají kvůli služebním cestám, mnozí tráví všední dny prací mimo domov a víkendy s rodinou. Každá rodina si volí formu, která je pro ni v danou chvíli výhodná a vyhovuje pokud možno všem zúčastněným."

Model "married, but single" má i mnoho odpůrců, a to především z řad odborníků. Dotyční se podle nich nemohou poznat v tom pravém slova smyslu a vychovávat společně děti. Co je ale správné? Netvoříme si ideální cestu především my sami bez ohledu na to, co je napsáno v knize nebo co si myslí ostatní?

Hned na začátku si dovolím říci: ANO, MÁ! Pokud nemáte děti a společnou hypotéku. Tato kombinace oddělené bydlení komplikuje a většinou i znemožňuje. Pokud ovšem s vaší drahou polovičkou nesvazují rodinné ani rodičovské závazky, rozhodně tento typ vztahu stojí za úvahu. Ostatně to dokazuje několik příběhů ze života. Včetně mého.

Můj muž je Novozélanďan, žije na Novém Zélandu a já v Čechách. A máme spolu už téměř sedmnáctiletou dceru, která je poloviční Novozélanďanka. Každoročně se navštěvujeme, on u nás tráví české léto, my na Zélandu českou zimu. A klape nám to. Již přes osmnáct let.

Když jsme spolu, užíváme si vzájemné přítomnosti, nehádáme se kvůli malichernostem, vážíme si společného času. Milujeme se, děláme vše pro to, aby náš vztah vydržel, ale nikdo z nás neměl sílu opustit svou vlast a žít v té druhé, navíc tak vzdálené.

Nehledě na finanční stránku věci. Muž má ve své vlasti mnohem vyšší příjem, než by měl tady v Čechách. A já své povolání miluji. Kritickým okem zároveň uznávám, že v angličtině mi to nikdy nepůjde tak jako v češtině. I to jsou důvody, proč jsme se pro oddělené životy rozhodli.

Nehledě na to, že úplné vykořenění se z domoviny není snadné. Dříve či později se vám začne stýskat. Po rodině, známých místech, českém chlebu... I proto každý žijeme ve svém (ve své zemi) a sdílíme dva až tři měsíce v roce, po zbytek roku si žijeme každý svůj život.

Ale nestěžujeme si, naopak. Dokonce by se dalo říci, že nám to tak vyhovuje. Zvykli jsme si. I na svobodu, jíž se nám dostává, když každý bydlíme ve svém.

Uznávám, že náš případ je spíše extrémní a zapadl by lépe do tématu „vztah na dálku', do kterého se brzy pustím.

Jak to vypadá v praxi?

Typický český příběh zní zhruba takto: Marie má vážný vztah s Josefem. Ale nebydlí spolu. Každý má svůj byt, ve kterém se pravidelně navštěvují. Jednou Marie přespí u Josefa, podruhé Josef u Marie.

Zkrátka žijí spolu, ale každý zvlášť. Vídají se, jen když chtějí. Marie mu nevaří, nepere ani nežehlí. Nestará se o něj. Ale miluje ho. Jen s ním nebydlí. Nemusí a ani nechce. Tento model jí maximálně vyhovuje, protože umí žít sama se sebou. Marie Josefovi věří, není žárlivá a je mu věrná. Nepotřebuje, aby vedle ní spal noc co noc.

Ve srovnání s jinými ženami dává svému partnerovi větší prostor, ale co na tom, když jim to klape? V sobotu ráno si bez zábran pobíhá po bytě s černou pleťovou maskou na obličeji a v tlustých ponožkách. Nebo v zástěře s mastnými vlasy uklízí byt a těší se na večer s Josefem. Parádně se nalíčí a obuje si lodičky na vysokých jehlách. Chce se mu líbit. Kdyby ji čekalo rande v obýváku, ani by se nenamáhala. Proč by měla?

Další věc, kterou si Marie nemůže vynachválit, je kvalitní spánek, nerušený chrápáním ani přetahováním se o přikrývku. A před spaním si bez výčitek hodiny čte.

Zajímavé je, jak na vztah Josefa a Marie nahlížejí její kolegyně a kamarádky. Nerozumí mu. „Jedna mě varovala, že takhle Josefa nikdy dobře nepoznám. Podle druhé si zase ze vztahu vyzobávám jenom to hezké. A i kdyby, co je na tom špatného,' ptá se Marie. A já s ní. Co je špatně na tom, toužit po bezproblémovém vztahu? Co je sobeckého na potřebě svobody?'

Zajímavý je také příběh Anežky a Jiřího. Oba mají děti z předcházejících manželství. Jsou spolu déle než pět let, a to přitom bydlí asi 200 metrů od sebe. I jim takovýto model maximálně vyhovuje. Netouží po dalším dítěti ani po společném bydlení. Každý má svůj klid. Chtějí-li se navštívit, učiní tak. Pokud ne, mohou zůstat každý ve svém. Anežka má čas na syna, na dálkové studium i na péči o stárnoucí rodiče. „Chodím spát, kdy chci, čtu si, do kolika chci, vaříme si, na co máme se synem chuť. Neměnila bych.'

Láska a partnerské soužití může mít mnoho podob. Na představeném modelu rozhodně něco bude. „Nejlepší vztahy jsou ty milenecké,' říkají ženatí muži svým milenkám. I mně to svého času jeden takový opakoval.

To, že měl svatou pravdu, jsem poznala až několik let poté. Právě to těšení se na sebe rozdmýchává ty největší plameny vášně. Někdy tak žhavé, že toužíme po tom, aby nikdy nevyhasly. A nejenom to. Také chceme, aby nás zahřívaly pokud možno co nejčastěji, ideálně pořád. Jak toho docílit?

„Společným bydlením,' napadne většinu žen. Všimněte si, že muži až na výjimky nejsou tak žhaví do společného bydlení. Jako by tušili, že jim ukradne velký kus koláče s názvem svoboda. Spadne jim hřebínek. Přijdou o svou volnost. Stačí, aby se muž vrátil později z práce a neposlal omluvnou esemesku s minimálně pěti srdíčky, a je oheň na střeše.

Zapařit s kamarády? Až na výjimky něco nemožného. Je jen otázkou času, kdy si dvojice sdílející společnou domácnost zevšední a okouká se. Omlouvám se, kterým zrovna takovýto život vyhovuje. Já jsem se prostě nudy u televize děsila. Až nedávno jsem se od párové poradkyně Lucie Mucalové dozvěděla, že za mým postojem se možná skrývají obavy a špatné zkušenosti z dětství anebo ze vztahu, který mě zklamal. Ano, je to možné...

Pár nevydařených vztahů mám. „Stejně tak to ale může být jen rozhodnutí, volba žít jinak než standardně,' řekla mi Lucie Mucalová. Ta obecně oddělené bydlení nezatracuje. „Láska má mnoho podob. Její jednotnou definici nenajdete v žádném článku ani knize. Co si s partnerem vytvoříte, je vaše a originální.

Takto se dívám na různé podoby vztahů. Pokud je oddělené bydlení pro pár příjemné a jsou s ním oba v souladu, nevidím důvod, proč by nemohli žít. Každý z nás má nějakou představu, jak by to mělo vypadat, co je normální, a co nikoliv. Ale kdo to určuje? Myslím si, že lidé, kteří si vztah tvoří.'

Oddělené bydlení: ano, či ne?

Lucie mi mluví z duše. Nechme ale chvilku hovořit fakta. Oddělené bydlení vyznává stále větší počet lidí. Stačí nahlédnout do statistik a zjistit, jakým tempem v posledních letech přibylo jednočlenných domácností.

Ve Spojených státech amerických se takovým jedincům říká mingles (married but single - vdaná, ale svobodná). Oddělené bydlení si vyzkoušeli Mia Farrow a Woody Allen, v našich uměleckých kruzích třeba Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský...

Tento model, nebo chcete-li životní styl, byl oblíbený i v historii. Obdobně žila šlechta. Panovníci trávili většinu času na svých sídlech, jejich choti zase obývaly hrádky.

Příkladem budiž Karel IV. a Eliška Pomořanská. Aristokraté bydleli na zámcích, ale v oddělených komnatách, v nichž se jen navštěvovali.

Společně žily pouze selské vrstvy, a to z jediného důvodu: nedostatku místa. Ten ostatně do společného bydlení žene i současné dvojice. Kdo má dnes na to, aby manželce pořídil hrádek, že? I když i takové případy by se našly. Znám movitého manžela, který v jednom domě koupil dva byty - jeden pro sebe, druhý pro manželku.

Uznávám, že tento model není vhodný pro všechny. Pro velkou část populace. Většina žen sní o budování rodinného hnízda. Zařizování bytu či domu. Plánují nákupy nábytku, kuchyní na míru, zařizují společné ložnice. To, že mají po svém boku partnera, jim dává pocit jistoty. „Ale není tomu tak vždy,' pokračuje Lucie Mucalová.

„Někdo si hnízdečko zařizuje nezávisle na partnerovi. Někteří se děsí představy, že by jim jejich vysněný domov měl obsadit někdo zvenčí. Myslím si, že i zde najdeme generační rozdíly. Mnoho mladých lidí nehledá vlastní byt a pevný vztah, nýbrž svobodu, jiní touží budovat hnízdo se životním parťákem.'

Významnou roli hraje ekonomika a finance. Ve dvou se všechno lépe táhne a snáze se zaplatí účty. Dva nájmy představují i dvojnásobné náklady. Nemluvě o společné hypotéce, která oddělené bydlení, jak jsme zmínili v úvodu, v podstatě znemožňuje.

Podle Lucie Mucalové nejde jen o peníze, ale také o náruč blízké osoby. „Člověk je od přírody vztahově založený a touží mít někoho po svém boku.'

Proč společné bydlení?

„Mnoho mých klientů chce dát vztahu šanci a zůstat pod jednou střechou,' pokračuje párová poradkyně. „Týká se to párů, které neplánují rodinu. I přesto ale chtějí se svým partnerem budovat bezpečný přístav, domov. Často slýchám: „Je krásné přijít domů, kde vás čeká někdo, s kým si můžete popovídat o prožitém dni. Kde máte někoho, kdo vás několikrát denně obejme, kdo vás vyslechne, když je vám úzko. Možná nezná radu, ale je tu. Pokud byste se vídali jednou týdně, spousta zážitků by neměla takovou hodnotu. Už jen ten pocit být spolu, slyšet smích partnera i dětí, je naplňující. Mít možnost se někomu svěřit. Ano, můžeme vše dělat odděleně, ale být spolu pod jednou střechou je intenzivní, zkrátka úplné.

Na otázku, proč žít spolu, odpovídají, že jsou okamžiky, které samota či oddělené bydlení nenabízí. Mnohdy si nestihnou říci vše, co mají na srdci. Společné soužití je o hloubce vztahu, kdy jsme více v propojení se světlými i stinnými stránkami partnera.'

Proč oddělené bydlení?

Hlavní výhodou odděleného bydlení je volba. Je v něm zázemí i svoboda. S vlastním bytem jste nezávislí. V případě, že z různých důvodů potřebujete být sami, máte kam odejít. Proč se dusit ve společném bytě, když se dvojice pohádá, nebo prochází krizí? V takové situaci se prohlubuje vzájemná alergie. Možnost se vzdálit, být sám sebou, může vztah zachránit.

„Z praxe znám i páry, co mají tři děti a bydlí odděleně. Změna přijít může, ale nemusí. Proto naslouchejte partnerovi, ale nedosazujte si do jeho slov to, co chcete slyšet. Pracujte s realitou a nevytvářejte si vzdušné zámky. Lidé jsou různí. Každý máme právo se rozhodnout pro to, co a jak chceme žít. V tom, co mně připadá nežitelné, může být druhý spokojený. Proto nehodnoťme a žijme více svůj život než život těch druhých,' uzavírá Lucie Mucalová.